První ročník Kuřimské padesátky 🙂
Kuřimská padesátka má za sebou teprve druhý ročník. Ten první jsem vynechal, protože zrovna v ten víkend měl kamarád svatbu. Letošní termín vyšel na 9. května 2026, sobotu. Lokální závod s pěti tratěmi (4, 10, 20, 30 a 50 km), startovné symbolických 50 Kč, start a cíl přímo v pivním klubu v Kuřimi. Říkal jsem si, že padesátka je akorát tak dlouhá na to, aby člověk poznal, jak na tom je, a krátká na to, aby si ji mohl dát "na pohodu" bez větší přípravy.
Což jsem si také tak nějak nasadil do hlavy.
Tréningu v posledních týdnech nebylo zrovna moc — víte, jak to chodí. Pár delších víkendových běhů, pár krátkých během týdne, ale žádný plán, žádný cyklus, žádné fázování. Cíl byl jednoduchý: dokončit, užít si trasu, nehrotit tempo, a v cíli si dát nějakou dobrotu. Suma sumárum, závod na pohodu.
Start byl ráno, jasné nebe, příjemných pár stupňů nad nulou. Slunce vyšlo brzy a hned ráno bylo cítit, že to dnes bude teplejší den, než by se čekalo na 9. května. Ale to mi v tu chvíli ještě nevadilo — vodu jsem si nabral standardní porcí, jak jsem zvyklý na podobné délky, gely v zadní kapse a šlo se na to.
Lesy, kopce a trochu moc asfaltu
První kilometry vedly z Kuřimi přes Českou a Lelekovice směrem na východ, dál do Vranova a Svinošic. Východní strana okruhu se postupně škrabe na sever, kopečky a lesy se střídají, a člověk si pomalu uvědomuje, jak rozumně je trasa rozkreslená — nejvíc kopců a lesa je v první polovině, takže prvních dvacet kilometrů ti dá ochutnat to zajímavé. Vrchol okruhu je Černá Hora, a za ní je otočka. Zpátky se vrací západní stranou přes Žernovník, Skaličku, Lipůvku a Zlobice postupným klesáním dolů zpět do Kuřimi.
Lesní úseky byly krásné — bukové porosty s vysokými hladkými kmeny, jarní listy ještě v té světlejší zelené barvě, kterou ztratí během měsíce. Tu sa ukázalo, že okolí Kuřimi má opravdu co nabídnout, když člověk zaboří se mimo asfalt.
A tady je moje jediná drobná výhrada k trati: bylo na ní docela hodně silnice. Já bych to osobně potáhl ještě víc po okolních kopcích, kde je terén nejhezčí. Ale chápu — když máš na startu skoro 650 lidí napříč pěti tratěmi, řešíš logistiku, bezpečnost, průjezdy obcemi, návaznost na občerstvovačky, evidenci na kontrolách. Organizátoři měli určitě dobré důvody, proč to vedli tak, jak to vedli, a ve výsledku to fungovalo hladce. Ale příště bych se nezlobil, kdyby pár asfaltových přejezdů přesměrovali na lesní cesty paralelně vedle.
Tempo jsem držel pohodové — někde okolo 7:30 až 8:00 na kilometr, bez nějakého plánu, prostě jak to šlo. Hodinky nekontroluji, jen občas mrknu. Cílem nebyl čas, ale dokončit, takže to bylo přesně to, co jsem chtěl.
První občerstvovačka uběhla v pohodě, vodu jsem doplnil, zobnul nějaké drobnosti a jelo se dál.
Žízeň před Žernovníkem
Někde po čtvrtině trati začalo být vidět, že počasí to vezme do parády. Slunce se opřelo, teplota šla nahoru rychleji, než jsem čekal, a začal jsem cítit, že jsem si toho možná na začátku trochu málo vzal. Voda se mizela rychleji než kilometry na hodinkách.
Někde okolo třicítky mi trochu došlo. Před Žernovníkem mi voda došla úplně, a počasí mezitím vystoupalo do té polohy, kdy člověk cítí, že každý kilometr stojí o něco víc úsilí než ten předchozí. Ke všemu se přidal starý známý problém s plantárkou na pravé noze, který mě v poslední dobou otravuje — nic akutního, ale když začneš cítit bolest, jaksi tě to vytrhne z rytmu. Hlava začne počítat metry do nejbližší občerstvovačky, místo aby si vychutnávala krajinu.
Jak se znám, poměrně rychle se dokážu uvařit, když nemám co pít. A přesně to se mi začalo dít. Tempo se nepatrně zpomalilo, nálada šla dolů a já si poprvé za celý výběh uvědomil, že tohle nebude tak v pohodě, jak jsem si namaloval ráno doma.
Ale Žernovník není daleko, a hlavně — za ním už byla rozhledna a kontrola. Tak jsem si řekl, že to prostě doplazím tam, doplním zásoby a uvidím.
Záchrana u rozhledny a doklepání do cíle
A pak přišla občerstvovačka u rozhledny — a doslova mě vrátila zpátky do hry. Voda, pár drobností k zakousnutí, pár minut postát ve stínu a srovnat si hlavu. Stačila chvíle, abych si znovu nabral vodu, dal něco do nohou a vykročil. Od té chvíle to bylo úplně jiné.
V tomhle úseku byla taky kontrola v lesním baru u Zlobic — pro běžce kratších tratí povinný checkpoint, pro nás padesátkáře možnost zastavit a zobnout něco speciálního. Měli tam ještě pestřejší výběr než na běžných kontrolách. Ale po čerstvém doplnění zásob u rozhledny už jsem se rozhodl nezdržovat — energie mi stačila, plantárka snesitelná, a v hlavě už jsem měl jediný cíl: dotáhnout to do Kuřimi a v pivním klubu si dát to něco za odměnu.
Posledních deset kilometrů celkem utíkalo. Známý terén klesajících kopců nad Kuřimí, kosti už věděly, co je dál, plantárka občas zatahala, ale ani jednou nepřinutila k zastavení. Tempo se trošku zvedlo — ne dramaticky, jen tak, jak když tělo cítí, že už to bude. A pak konečně náměstí, doběh, cílový potlesk od pár lidí a dovnitř do pivního klubu.
Grilované cigáro a cola. Přesně tak, jak bylo v plánu.
Zhrnutí
Cíl po 6 hodinách a 43 minutách, podle hodinek 51,9 km a 1 167 výškových metrů — takže o pár metrů víc než trasa nominálně slibuje (jako vždy sem trochu kufroval).
